Co je záškoláctví a proč to škodí vašemu zdraví?

Záškoláctví není jenom to, že dítě zůstane doma, protože se nechce jít do školy. Je to systémový problém, který se projevuje v únavě, úzkosti, ztrátě motivace a často i fyzických příznacích - bolestech hlavy, žaludku, nechutenství. Ačkoli se může zdát, že jde jen o línost nebo kaprice, skutečně jde o varovný signál, že něco v životě dítěte nefunguje. A to nejen ve škole, ale i doma, ve vztazích, v očekáváních, která na něj padají.

Co vlastně záškoláctví znamená?

Záškoláctví je opakované, neoprávněné nezúčastňování se výuky na základní škole bez platného důvodu, jako je nemoc nebo rodinná událost. Nejde o jednorázový den, kdy se dítě probudí a řekne: „Dnes mi nejde.“ Jde o vzor - tři a více dní za měsíc, nebo celkově více než 10 % školní doby za rok. V Česku to každoročně ovlivňuje tisíce dětí, a to nejen ve městech, ale i v malých obcích, kde se o tom mluví málo.

Proč to děti dělají? Někdy to je strach z vysvětlování úkolů, které jim nikdo nevysvětlil. Někdy to je strach z kamarádů, kteří je ponižují. Někdy to je to, že učitelka každý den říká: „Proč ty neumíš to, co ostatní?“ A dítě si to začne věřit. Někdy to je to, že doma je stále nárok na výborné známky, a dítě prostě neví, jak se zbavit toho tlaku.

Záškoláctví není příznak línosti - je to příznak vyhoření

Představte si, že každý den musíte být na půl hodiny dřív než ostatní, abyste se mohli připravit, že vám nikdo neřekne, co se děje, a že když se pokusíte něco říct, všichni vám řeknou: „To je normální, všechno to přežiju.“ Takový život trvá pět dní v týdnu, celý rok. A pak se někdo diví, že dítě nechce jít do školy.

Nejnovější výzkumy z Ústavu pro výzkum školství v Praze (2024) ukazují, že u dětí s opakovaným záškoláctvím je třikrát vyšší pravděpodobnost výskytu úzkostných poruch a deprese ve věku 13-15 let. To není „jen škola“. To je psychické vyhoření, které začíná už v základní škole.

Nejčastější příčiny, které rodiče slyší od dětí, jsou:

• „Nikdo mi nevysvětlí, když něco nechápu.“
• „Když chci jít do koupelny, tak mi říkají, že to můžu udělat po hodině.“
• „Když se snažím být klidný, tak mě všichni považují za hlupáka.“
• „Když dostanu trojku, tak si myslím, že jsem zklamání.“

Tyto věty nejsou vymyšlené. Jsou přímo z rozhovorů s dětmi, které podporovaly psychologické služby ve školách v Brně a Ostravě. A nejčastěji se objevují u dětí, které se předtím považovaly za „dobré“ nebo „výborné“.

Jak se to projevuje ve zdraví?

Záškoláctví nejde jen o chybějící hodiny matematiky. Jde o to, že tělo začíná reagovat na dlouhodobý stres. Děti, které se vyhýbají škole, často mají:

• časté bolesti hlavy nebo břicha bez příčiny
• problémy se spánkem - buď se nemohou usnout, nebo se probouzí v noci
• ztrátu chuti do jídla nebo naopak přejídání
• závratě, zrychlený tep, pocit, že „se nemůžou nadechnout“

Tyto příznaky se neobjevují proto, že dítě „hrají“ nemoc. Jsou to skutečné fyziologické reakce na chronický stres. Tělo říká: „Nemůžu to dál.“ A když se to ignoruje, může se z toho vyvinout chronická únavnost, poruchy stravování nebo dokonce autoimunitní reakce.

Naše zdravotní centrum v Brně sledovalo 87 dětí s opakovaným záškoláctvím. U 63 % z nich byly potvrzeny fyzické příznaky spojené se stresem - a u 41 % se tyto příznaky přetvářely v chronické potíže, i když škola změnila přístup.

Co dělat, když vaše dítě nechce jít do školy?

Neříkejte: „Musíš jít, jinak budeš mít problémy.“ Neříkejte: „To jsem když jsem byl malý, tak jsem šel i když jsem měl horečku.“ A určitě neříkejte: „Nechápu, proč ti to dělá takovou starost.“

První krok je: poslechnout. Ne kritizovat. Ne vysvětlovat. Jen poslechnout. Děti potřebují vědět, že jejich strach je platný. I když vám přijde hloupý.

Druhý krok: zjistit, kde to začíná. Je to v třídě? U jednoho učitele? U konkrétního kamaráda? V práci na domácí úkol? Někdy stačí změnit lavici, přesunout dítě do jiné skupiny, nebo přidat podporu asistenta. Někdy stačí, aby učitel řekl: „Nemusíš to dnes dělat. Přijď zítra, a my to spolu zkusíme.“

Třetí krok: spolupracovat se školou. Ne jako soupeř. Ne jako žalobce. Ale jako tým. Škola má zájem, aby dítě šlo. Ale nemusí vědět, jak. Většina učitelů nemá čas, nebo neví, jak rozpoznat psychický stres. Když rodič přijde s konkrétními pozorováními - „dítě se probouzí v 3 ráno a pláče“, „odmítá jíst“, „přestalo mluvit o škole“ - škola se často připojí.

Čtvrtý krok: zjednodušit život. Zastavte plánování na víkendy. Zrušte tři doučování za týden. Nechte dítě jít ven, hrát si, sedět na půdě, dělat nic. Čas bez cíle je největší lék pro vyhořelé dítě.

Když se nic nezmění - co dál?

Ne každý problém se vyřeší změnou lavice. Někdy je potřeba odborná pomoc. Psycholog, který se zabývá dětmi ve školním prostředí, může pomoci rozpoznat, zda jde o úzkost, poruchu učení, nebo o něco hlubšího - jako je traumata nebo rodinné napětí.

V Česku je v posledních letech rostoucí počet škol, které mají připojeného školního psychologa. Pokud vaše škola nemá, můžete požádat o podporu z krajského úřadu. Podle zákona o základním vzdělávání má každá škola povinnost zajistit podporu dětem s potížemi, pokud jsou tyto potíže ovlivňují jejich vzdělávání.

Nemusíte mít „nějaký problém“ nebo „nějakou chorobu“, abyste mohli požádat o pomoc. Stačí, když dítě trpí. A když trpí, je to důvod.

Co se stane, když to ignorujete?

Nejhorší věc, kterou můžete udělat, je říct: „Zítra to bude lepší.“

Když záškoláctví přetrvává, dítě začíná věřit, že je „zlé“, „líné“, „neumí to“, „nejsme schopní“. A to se nevyřeší tím, že ho donutíte jít do školy. To jen posílí pocit, že svět je nebezpečný a že ono je v něm špatně.

Studie z Univerzity Karlovy (2023) ukazuje, že děti s dlouhodobým záškoláctvím mají o 40 % vyšší riziko opuštění školy bez maturity. A to nejen proto, že něco nezvládly. Ale protože si myslely, že nejsou dostatečně dobré.

Záškoláctví není chyba dítěte. Je to chyba systému, který neumí vnímat potřeby jednotlivce. A to, že dítě nechce jít do školy, je vlastně hlas, který říká: „Přemýšlejte o tom, jak to funguje.“

Co si pamatovat?

• Záškoláctví není línost. Je to signál.
• Fyzické příznaky jsou skutečné - ne „hrají“ nemoc.
• Poslechnout je první krok. Ne kritizovat.
• Škola není váš nepřítel. Je to místo, kde můžete spolupracovat.
• Pomoc existuje - psychologové, poradci, podpora od kraje.
• Největší lék pro vyhořelé dítě je čas - čas bez cíle, bez tlaku, bez hodnocení.

Nejste sami. V Česku je každý rok tisíce rodin, které se s tím potýkají. A každý, kdo se rozhodne poslechnout, nejenom donutit, může změnit život svého dítěte - ne tím, že ho přiměje jít do školy, ale tím, že mu ukáže, že je v pořádku, když se nechce jít.

Nejde o to, aby dítě bylo nejlepší. Jde o to, aby se cítilo v pořádku. A to je všechno, co skutečně potřebuje.